Jednou z osobností letošního kempu je bývalý reprezentant a hráč druhodivizního Bourgu (Francie), František Šrajer, který momentálně působí v pražském Olympu. Svou krátkou, ale o to úspěšnější kariéru začal ve Slavii Praha a po návratu z vojny z tehdejší Dukly Přelouč, zamířil přímo do prestižního francouzského klubu Bourg. František hrál většinou na pozici druhořadníka a ačkoliv bylo jeho úkolem odvádět na hřišti spíše černou práci, tak k ní přidával i něco navíc. Na vrcholu své kariéry vynikal výbušnou akcelerační rychlostí, šikovnou míčovou, ale i kopací technikou a k tomu používal při zápasech i hlavu. Dodnes vidím, jak současnému prezidentovi španělské unie, naznačil nahrávku doprava a zasprintoval k brankovišti, kde následně český tým položil body. Tahle situace se mi vybaví při jeho reprezentačním debutu v roce 1992 ve Vyškově a náš tým v něm dokázal se Španěly remizovat i když šlo o tým, který následně postoupil na Mistrovství světa (takto vzpomíná jeho spoluhráč z reprezentace, Karel Ševčík).
Jelikož je strašně těžké cokoliv psát o sobě, tak jsem požádal o pár řádků, jak viděl moji hráčskou kariéru, můj velký přítel, Karel Berounský.
Karel Ševčík alias mladý Bambyk, se narodil do ragbyové rodiny, jeho tatínka bývalého reprezentanta v běhu na 400 a 800 metrů, zlákalo ragby docela pozdě, ale i přes tento handycap se brzy stal jednou z hráčských osobností Vyškova a později reprezentace. Táta, kterému nikdo neřekl jinak než Bambyk, byl proslulý svými běhy a také dnes již běžně používanou aktivní skládkou, kterou nazýváme ,“obracečka„. Vím, že dokonce dostal možnost přestoupil do Begles Bordeaux, který tehdy hrál nejvyšší francouzskou soutěž.
Karla mladšího jsem poznal v juniorském věku, kdy mne vyloženě štval, nikdy jsem ho nezachytil s míčem, buď mi utekl nebo chytře nahrál spoluhráči. Ale znáte to, co se škádlívá, to se rádo mívá. Pořádně jsme se poznali na první kvalifikaci na Mistrovství světa v Ragby 7, které se konalo v italské Sicílii, a kdyby se nám tehdy podařilo porazit Hong Kong, mohli jsme se ještě dnes pyšnit, že jsme jediný český tým, který kdy postoupil na Mistrovství světa. O rok později ve skotském Melrose ho vyhrála Anglie. Tehdy jsem poznal, že ten kluk z teho (tak to tam totiž po svém říkají) moravského městečka je vlastně fajn i mimo hřiště, zajímá ho grafika, je velmi organizačně zdatný, zajímá se o svět a z ničeho nemá strach a pořád má dobrou náladu. Karel, jako hráč ve své době málokdy odešel ze hřiště aniž by skóroval, často se mu to povedlo všemi možnostmi, které ragby nabízí (položení, kop po pětce, trestný kop a dropgoal). Co se mi vyjeví ve spojitosti s Karlem jako hráčem nejdřív je kyselý pohled „španělů„, když ve stejném utkání jako u Františka Šrajera, Karel zhruba na polovině hřiště, zachytil na zemi špatně nahraný míč pro který se musel vrátit a namířil si to přímo do skupiny robustních španělských rojníků. Říkal jsem si to je, ale pit….c, no asi o vteřinu později se Karel vynořil za nimi a kličkou doleva se zbavil křídla, pak naznačil kličku doprava a španělskému zadákovi uhnul na druhou stranu a položil přímo pod klacky (Ragbyový žargon). V tomto zápase ho bylo plno a tak není překvapením, že od té doby v reprezentaci zůstal nadlouho.
Pokaždé když přijedu do Vyškova odkud Karel pochází, tak se řeč stočí i na jeho ragbyový život a jeho kamarádi nebo fanoušci mne vždycky rozesmějí památnou větou, která vlastně dokazuje jak si ho jako bývalého spoluhráče váží. Říkají to asi takto:“No, zápas s cajzlama (v překladu je to Moravsky Pražák) sme vyhráli 4 : 2 na pětky a šecky zařídil Bambyk“ To vlastně ukazuje, že Karel zkouší pořád nová a nová řešení než ta běžná a standardní a snad právě pro tu jeho kreativitu, spojenou s mimořádným nadšením pro věc a pílí se mu ve sportu velmi dařilo ať už v hráčské či později trenérské kariéře. No a navíc je s ním i legrace při třetích poločasech, ale to už je na jiný příběh.
Karel Berounský
